Karate: Karate je název bojového umění. Pochází z Japonského ostrova Okinawa, kde bylo zakázáno nošení zbraní, ale bylo potřeba účinně se bránit. V překladu tedy karate znamená „prázdná ruka“. K obraně jsou používány pouze ruce, nohy i jiné části těla. Karate je založeno na používání těla jako celku (synchronizace dechu, kontrakce a uvolnění svalů, dynamiky těla), raději než spoléhání se na sílu svalů rukou a nohou. V aplikaci je důležitá strategie a načasování, zkombinovány se silnou myšlenkou a odhodláním bojovat – bojovým duchem. Při tréninku se učíte spíše využívat volného místa v soupeřově akci než odporovat jeho síle. Cvičenec rozvíjí sebedůvěru, stabilní emoce a jasné rozhodování tak, že tělo bude reagovat přirozeně na jakýkoliv podnět – útok. V karate se učí různé prvky, označované jako techniky. Jde o techniky paží, kryty a údery – pažemi, pěstmi, lokty či prsty. Dále se jedná o techniky nohou, kdy se provádí bloky nebo kopy – bříšky prstů, patami, holeněmi, koleny. Dalšími technikami jsou postoje a úhyby, pohyby do stran aj.

Techniky jsou doplněny dalším tréninkem, posilováním, strečinkem, nacvičuje se sebeobrana a cvičí se na úderových pomůckách. Součástí karate je i učení se disciplíně, úctě a respektu. To vede k fyzickému i mentálnímu rozvoji člověka. Tradiční karate nechce ukázat, kdo je lepší a kdo horší, ale to, že cvičit mohou opravdu všichni bez ohledu na věk. Každý si volí sám, jak často bude chodit a kolik úsilí a srdce vloží do cvičení. Ať už je hluboký zájem, sebeobrana anebo jen pro potřeba fyzického pohybu a relaxace, co tě přivedlo ke cvičení, vše má svoji hodnotu.

Gishin Funakoshi, který jako první přenesl karate na půdu Japonska a stal se zakladatelem, v současné době snad nejrozšířenějšího stylu, Shotokan (tento styl také cvičíme v Sportovním klubu Cesta). Funakoshi jako první použil název Kara-te s významem „prázdná ruka“. Do té doby se místo znaku Kara (prázdný) používal stejně znějící znak s významem Čína, Čínský. Mistr Funakoshi, ovlivněn tradičními japonskými bojovými uměními jako kyudo, kendo a judo, modifikoval karate, které mohlo být do té doby nazýváno karate-jutsu, v umění boje a zdůraznil filozofický aspekt. Tímto způsobem vše, co bylo učeno, mohlo být určující pro každodenní život studenta. Proto je karate životní cestou – karate-do (do znamená cesta). Gichin Funakoshi tímto zkombinoval techniky karate s tradičním budo, zařazením podstaty budo do srdce karate.

V karate se konají závody, které jsou rozděleny do jednotlivých disciplín. Závodníci jsou rozděleni podle pohlaví a věku. I přes to závody v tradičním karate nejsou hlavní náplní tréninku. Jsou jenom jeho součástí. Při závodech v tradičním karate se vítězství stává až druhořadým cílem. Závody nám slouží pouze k porovnání našeho zlepšení v tréninku a k nabrání nových zkušeností v konfrontaci se soupeřem pod psychickým tlakem, který je podobný reálné situaci v boji „na ulici“.

Kata je klíčem k pochopení podstaty karate. Jedná se o kombinaci krytů, proti-úderů a pohybů, které představují obranu proti několika soupeřům. Všechny kata však začínají krytem, to proto, aby byl zdůrazněn sebeobranný aspekt karate. Každá technika obsažená v kata, každý postoj a pohyb mají svůj přesný význam a smysl. Součástí nácviku je i synchronizovaná kata. Družstvo tvoří tři cvičenci, kteří cvičí v naprosté jednotě, stejném rytmu. Tato soutěžní disciplína se dělí na dvě části. Nejdříve družstvo zacvičí kata, dále pak musí předvést i aplikace kata jako demonstraci jednoho karateky proti dvěma útočníkům.

Kumite je boj mezi dvěma soupeři. Soutěž v kumite má být vedena s důrazem na mentální stránku a smyslem pro fair play s plným vědomím nutnosti respektovat technické zkušenosti, osobnost a dispozice soupeře. Této vyspělosti je dosaženo tréninkem koncentrace za maximálního duševního a fyzického úsilí. Cílem je vytvoření vzájemného respektu mezi soupeři. Aby se člověk stal vítězem, musí nejdříve zvítězit sám nad sebou. Gichin Funakoshi, velký mistr karate-do, vždy opakovaně zdůrazňoval, že úkolem tohoto umění je pěstování vznešeného ducha, ducha pokory. Stát se pravým karatekou je možné jen tehdy, když člověk docílí mistrovství duchovního i fyzického.

Mistr Funakoši měl 20 pravidel, uvádíme pouze výběr:

1. pravidlo: Karate do začíná respektem a končí respektem.

2. pravidlo: Karate nemá první pohyb.

3. pravidlo: Karate je pomocníkem spravedlnosti.

4. pravidlo: Poznej nejdříve sám sebe a teprve potom toho druhého.

5. pravidlo: Intuice je důležitější než-li technika.

8. pravidlo: Nevěř, že je karate pouze v dojo.

9. pravidlo: Opravdové karate je jako horká voda, která chladne, když ji neustále neohříváš.

10. pravidlo: Nepřemýšlej nad výhrou, přemýšlej abys neprohrál.

V karate Shotokan se používá systém barevných pásků (obi), který označuje technickou úroveň a pokrok cvičence. Zde je přehled barev pásků a jejich významů:

1. Bílý pás (9. kyu): Symbolizuje začátek cesty a čistotu.

2. Žlutý pás (8. kyu): Reprezentuje první kroky a získávání základních znalostí.

3. Oranžový pás (7. kyu): Označuje pokrok a rostoucí dovednosti.

4. Zelený pás (6. kyu): Symbolizuje růst a rozvoj technik.

5. FIalová pás (5. a 4. kyu): Reprezentuje rozšiřování znalostí a dovedností.

6. Hnědý pás (3. až 1. kyu): Označuje pokročilou úroveň a hlubší pochopení technik.

7. Černý pás (1. dan a výše): Symbolizuje mistrovství a pokračující cestu v učení.

Na jednotlivé pásky se musí složit zkoušky /viz zkušební řád, na zkoušky cvičenec jde, teprve až trenér rozhodne, že je na pásek připraven, jak fyzicky, tak psychicky.

Zkušební řád

Sebeobrana: Sebeobrana je sled úkonů, s jejichž pomocí se napadený objekt snaží zabránit útočníkovi ve způsobení možných tělesných zranění či jiných závažných škod. Sebeobranu lze provádět aktivně – beze zbraně (chvaty, údery, kopy atp.), se zbraní (pistole, nůž atp.) nebo pasivně – (útěk, zavolání policie). Za sebeobranu již nelze považovat situaci, kdy napadený využije nepřiměřených prostředků, např. útočník se vzdá a napadený i přesto pokračuje v jeho likvidaci.

Sebeobranu dělíme podle reálné použitelnosti na několik typů. 

1. Bojová umění (karate, judo, aikido) – sebeobrana je pouze část výuky a především se dbá na trénink mysli a pohybu, nácvik trvá roky, nacvičuje se do vzduchu v teple tělocvičny na boso. 

2. Bojové sporty (box, vale tudo, kickbox) – sebeobrana je součástí tréninku, ale cílem je především zvítězit na turnajích, zápasech, dodržují se pravidla, dle dané soutěže.

3. Sebeobrana – nácvik různých vysvobození a držení, obvykle bez pomůcek, tedy všechno je nacvičováno pouze na dotek, tak aby to nebolelo.

4. Reálná sebeobrana – nemá žádná pravidla, útočí na taková místa, která jsou v jiných sportech, obsahující nauku o sebeobraně, zakázána (oči, nos, ústa, rozkrok, koleno) cvičí se v ochranných oblecích, helmách a pomůckách, používají se lapy (úderové pěnové bloky) gumové nože, cvičné obušky, cvičné pepřové spreje plněné vodou a to tak, aby se obránce naučil tvrdé a nekompromisní techniky a postupy (taktiky), které fungují na ulici a nebál se však přitom, že způsobí zranění sobě, nebo cvičebnímu partnerovi. Jedině reálná sebeobrana, která se cvičí buď na ulici, nebo v botech v tělocvičně, nebo autě, výtahu, má opravdovou moc naučit člověka jisté sebeobranné techniky a zvýšit mu tak šanci na přežití daného útoku.

Sebeobrana se dělí na dvě základní odvětví podle použití, a to na civilní sebeobranu a profesní sebeobranu. Rozdíl v těchto dvou odvětvích je poměrně zásadní, neboť civilní sebeobrana – má za úkol odrazit prvotní útok pachatele a pokud možno co nejrychleji utéci do bezpečí. Naproti tomu profesní sebeobrana – má za úkol nejen odrazit útok na sebe, či na zákonem chráněný cíl (civilní osoby) ale především, má za cíl útočníka zpacifikovat, zadržet na daném místě, nebo eskortovat do vazby apod. Navíc policisté jsou často svázáni nesmyslným pojetím zákonů a nemohou vůči pachateli postupovat dosti účinně tak, aby započatý úkon, nebo zákrok, vedený vůči pachateli, dokončili co nejdříve a bez poškození svého zdraví

– Civilní sebeobrana – cíl odrazit útok a utéci do bezpečí, přivolat pomoc.

– Profesní sebeobrana – odrazit útok, zpacifikovat pachatele, omezit jej na osobní svobodě, eskortovat apod.

Sebeobrana dle způsobu obrany:

1. Pomocí hmatů, chvatů, úderů a kopů sebeobrany

2. Pomocí obranných prostředků

Kickbox: Kickbox nebo také kickboxing je bojový sport, ve kterém se využívají jak techniky z východních bojových umění, tak i techniky ze západních bojových umění. V kickboxu se zápasí ve stoji, zápasení na zemi je zakázané. Pokud jeden ze zápasníků spadne tak zápas je přerušen, do té doby, než zápasník vstane, a je schopen pokračovat (do té doby je obvykle počítán).

Kickbox lidé provozují buď jako plno kontaktní sport (full-contact) nebo jako způsob zlepšení zdravotního stavu a tělesné i duševní pohody. V případě plno kontaktního sportu mají na sobě

bojovníci speciální trenýrky a ochranné vybavení zahrnující: 

chránič zubů, omotávky rukou (bandáže), boxerské rukavice 10-oz., chránič třísel se suspenzorem, chrániče holení a nártů (tzv. botičky) a nepovinně i helmu (většinou se používá pro bojovníky mladší 16 let). 

Bojovnice pak navíc ještě mají chránič hrudi, přes který mají sportovní top. 

V evropské formě kickboxu, kde jsou kopy pod pás povoleny jen ve formě low-kick kickbox, se místo trenýrek mohou používat dlouhé kalhoty. Vedle toho v amatérských zápasech, kde spolu zápasí začínající bojovníci, se soutěží i v mírnějších formách kickboxu – tzv. polo kontaktní kickbox, kde je cílem správně provedenou technikou prorazit soupeřův blok, ale kde je limitováno užití fyzické síly. Vybavení pro polo kontakt je podobné jako pro full-contact, navíc se používá helma. Bojovníci většinou zápasí v triku, aby se tak odlišili od bojovníků ve full-contact. Polo kontaktní kickbox se dále dělí na 3 stylu (lightcontact, kicklight, points fighting). Velmi často dochází k záměně kickboxu za Muay Thai (Thajským boxem). Tyto dva sporty jsou podobné, ale v thajském boxu jsou povoleny kopy pod pás, stejně jako zásahy koleny a lokty.

Začátky

Až v 19. století lidé začali mít ambice sportovně zdolávat hory. Po zdolání většiny vrcholů ve známých a dostupných velehorách, zůstaly v Evropě nedobyty pouze nejtěžší štíty a po nich už následovalo jen hledání nových obtížnějších cest na vrcholy již dobyté. Právě v té době došlo k vzniku horolezeckého sportu. V jeho dalším vývoji mělo velký vliv rozkvet profesních sdružení horských vůdců a první horolezecké spolky. Ovšem sportovní cíle leželi především v Alpách, odkud může pocházet termín „skialpinismus“. Umělá stěna je sportovní zařízení sloužící k tréninku skalního lezení (horolezectví). Umožňuje výcvik lezeckých technik, rozvoj specifických svalových skupin používaných při lezení a také nácvik jištění jedno délkových lezeckých cest. Umělé lezecké stěny lze rozdělit na venkovní (outdoorové stěny) a stěny v halách (indoor) umožňující pravidelný trénink bez ohledu na počasí nebo denní dobu. Umělé lezecké stěny bývají většinou konstruovány z desek nebo panelů uchycených na pevné konstrukci. Konstrukce určuje tvar a profil stěny. Desky nebo panely, často imitující povrch skály, bývají opatřeny sítí montážních otvorů, které umožňují variabilní uchycení chytů a stupů.

Ve sportovně pojatém lezení je pro hodnotu výkonu důležitý tzv. styl přelezu:

· On sight (OS) – přelez stylem RP takzvaně na první pohled, tedy bez předchozího seznámení s cestou. Lezec nesmí ani pozorovat ostatní při zdolávání stejné trasy nebo si od nich nechat radit kroky. Je nejvýše uznávaným stylem pro přelezení cesty. V současné době se v důsledku lezení maximálně obtížných cest v převisech a stropech jako OS připouští i přelezy cest s trvale nainstalovanými expreskami v nýtech a za překážku se nepovažují ani obílené chyty od magnezia z předchozích přelezů, i když striktně vzato by měl být takovýto styl označen jako PP (viz dále). Důvodem pro tuto změnu je nemožnost vycvakávání expresek v silně převislých stěnách po každém pokusu.

· Flash – přelez stylem RP na první pokus bez odsednutí. Lezec už viděl cestu lézt někoho jiného (počítá se i zhlédnutí na videu), nebo mu někdo při lezení radí.

· Rot punkt, Red point (RP) – lezec je jištěn pomocí lana zdola, začíná pod cestou bez připravených expresek či jiných prostředků. Zakázáno je odpočívání na jistících bodech.

Po případném pádu končí pokus o vylezení dané cesty. Lezec má možnost se s cestou blíže seznámit ještě před nástupem. V současné době se v důsledku lezení maximálně obtížných cest v převisech a stropech jako RP připouští i přelezy cest s trvale nainstalovanými expreskami v nýtech, i když striktně vzato by měl být takovýto styl označen jako PP (viz dále). Důvodem pro tuto změnu je nemožnost vycvakávání expresek v silně převislých stěnách po každém pokusu.

· Pink point (PP) – lezec je jištěn pomocí lana zdola, v jistících bodech už jsou nacvakány expresky, což činí výstup poněkud lehčím než v případě RP. Zakázáno je odpočívání na jistících bodech. Po případném pádu končí pokus o vylezení dané cesty. Lezec má možnost se s cestou blíže seznámit ještě před nástupem.

· Rotkreuz (RK, též Red Cross) – po pádu lezec nechá lano v posledním dosaženém jištění a po spuštění do místa, kde se dá stát bez pomoci rukou (no hand rest), případně na zem, cestu doleze bez odpočinku.

· All free (AF) – povolen je odpočinek na jistících bodech, po pádu se může pokračovat ve výstupu a je možnost prostudovat si plánovanou trasu.

· Top rope (TR nebo Red circle, RC) – lezec je jištěn pomocí lana shora, které prochází jištěním nad lezcem. Ten se tak nevystavuje riziku pádu, s výjimkou kyvadlového pádu, pokud není jištění přímo nad lezcem.

· Free solo (FS) – lezec není nijak jištěn. Oproti jiným způsobům je psychicky náročnější a riskantnější. Vzhledem k psychické náročnosti jde o nejnáročnější způsob přelezení, vzhledem k rizikům není příliš praktikován. Poněkud bezpečnější verzí je Deep water solo (DWS), kdy se bez jakéhokoli jištění zdolávají cesty nad hlubokou vodou. Lezec zde riskuje pouze pád do vody.